Indi
Indi
Indi je kříženec německého ovčáka, narozena 9.12.2008. Brala jsem si jo ve třech měsících z velmi špatných podmínek. Fenka žila ve smečce psů, kterou tvořila její matka, otec, babička a jedna z Indininých sester. Neměla ani základní očkování, údajně jen byla dvakrát odčervená. Ale vzhledem k tomu co jsem viděla nevím jestli se tomu dá dost dobře věřit. Do doby než jsem si ji vzala znala jen zahradu u domu kde vyrůstala, takže o nějaké socializaci jsem si mohla nechat jen zdát. Fenka byla ustrašená, bála se snad úplně všeho, když jsme ji chtěla pohladit tak se vždy přikrčila jako by čekala že na její hřbet dopadne rána. Největší doslova panický strach měla z mužů.
Druhý den co byla u mě doma jsem zjistila že má blechy, takže mi nezbylo nic jiného než okamžitě běžet na veterinu, kterou mám naštěstí zhruba 5 minut od domu, koupit nějaký přípravek který nás co nejrychleji těchto nezvaných hostů zbaví. Naštěstí se nám to povedlo opravdu docela rychle. A mohl začít maraton cvičení a ujišťování že tady malé Indince opravdu nic nehrozí.
První co mě čekalo bylo přesvědčit prcka že ta divná věc, co jsem jí připla kolem krku-obojek opravdu není nic šíleného a že ve spojení s tou dovnou šňůrou co od něj vede-vodítko, opravdu neslouží k tomu aby se na tom oběsila.. Naštěstí to holčička pochopila velice rychle.
Zato druhá, zdánlivě jednoduchá věc nám trvala poměrně dlouho.. A to aby se prcek nesnažil utéct pokaždé když vidí, že beriu do ruky vodítko a chystám se jít s ním ven. Dodnes nevím proč se tak šíleně bála překočit práh bytu a jít ven. A možná to ani vědět nechci.. Ale nakonec i tohle se nám podařilo prolomit (ať žijí piškoty a pochvaly) a dnes se Indinka ven těší a jasně mi dává najevo, že bych se měla oblékat rychleji, protože ona už konečně chce být venku . Zajímavé na tom bylo, že jakmile byla venku tak spokojeně cupitala na vodítku (tak spokojeně, jak může téměř nesocializovaný pes spokojeně cupitat, pokud se vše odehrává tak jak má a nepotká nic co nezná a co ho k smrti vyděsí..) ale překročit práh bytu prostě nechtěla..
Pomalu jsme se začali pouštět i do odvážnějších akcí, jako byla podvečerní procházka ruchem města za normálního pohybu lidí atd atd.. A prcek se pomalu ale jistě přestával bát, pokud se tedy neobjevila nějaká dobrá duše mužského pohlaví, která si chtěla malou Indimku třeba pohladit. To se pak snažila být neviditelná, schovávala se za mě a div se na vodítku neoběsila. naštěstí takových chvil moc nebylo. V neposlední řadě jsme si začali získávat i psí kamarády a konečně jsme byli natolik odvážní že jsme si s nimi i hráli. Indinka pomalu ale jistě získávala sebevědomí. Sice po kapkách, ale každá kapička sde cenila a hlavně za každým kouskem získaného sebevědomí byla fůra času, trpělivosti, práce, pochval a vlídných slovíček. Akaždý další a další úspěch mi vléval do žil nový optimismus a dokazoval mi že to má cenu.
Když jsme překonali všechny ty počáteční strachy začali jsme chodit na cvičák, získali spoustu psích kamarádů a právě tam jsme se přestali díky ohleduplnosti a trpělivosti místních cvičitelů tak šíleně bát chlapů.. I když respekt z nich máme pořád. Vzhledem k tomu že je Indinka velice chytrý a učenlivý pes, poslušnost nám nedělá problém, sice na některé věci jsme potřebovali trochu více času, ale opovážím se tvrdit že to bylo z větší míry zaviněno mnou, protože jsem prostě jen nevěděla jak učit. Nejdéle nám asi trvalo docílit toho aby mi feňule nosila odhozený aport. Za míčkem se sice s radostí vrhla ale na místě ho jen očichala a letěla zpět ke mně. Po nějakém čase ho dokonce začala brát i do tlamy ale zase ho honem rychle upustila. A tak to šlo pořád dokola. Asi po čtyřech měsících, kdy už mě opravdu začala opouštět naděje že se to kdy naučíme mi to moje zlatíčko míček doneslo. Ani si neumíte představit jakou jsme z toho měla radost. Měla jsem z toho druhé Vánoce skákala radostí jak blázen. Vůbec mi nevadilo že vzhledem k tomu že to bylo na travnaté ploše nedaleko našeho domu téměř uprostřed města na mě okolojdoucí lidi koukali jak když jsme se pomátla na rozumu. Jen jsem si tak v duchu říkala, kdybyjste věděli z čeho mám takovou radost, radovali by jste se také :).
Původně jsem měla v plánu že s fenkou začnu dělat obrany a vrhnu se do sportovní kynologie, ale vzhledem k tomu, že dodnes je z neznámých situací vystrašená jsme od tohoto záměru upustila.. Možná by byla šikovná, ale nechci se do toho pouštět za cenu toho že bych ji zbytečně stresovala..
A co bych zde zmínila jako náš společný největší úspěch? Myslím si že vše co jsme do dnešního dne dokázali je jeden náš vělký společný úspěch, ale tím největším pro mě bylo asi to, když si ona sama ke mně poprvé přišla pro pohlazení, položila mi hlavu na kolena zadívala se na mě tím svým pohledem. V tu chvíli jsme věděla že ji nesmím sklamat, protože ona mi věří.